Vesnice Postřekov patří k nejrázovitějším a nejznámějším na celém Chodsku.
Před lety odtud odcházela velká část mužů jako zedníci a komínáři za prací do
světa. Zedníci stavěli domy v Praze, ve Vídni, v Bavorsku a leckde jinde v
Němcích, komínáři jim konkurovali komíny vysokými až do nebe. Takhle si
Postřekováci vydělávali ve světě na živobytí, zatím co ženy musely doma zvládat
hospodářství i polička a ještě se starat o to, aby vesnice zářila barvami,
děti a nevěsty měly pěkné kroje, aby chudé chalupy zpestřily malby, výšivky,
keramiky. Asi takhle vypadal postřekovský svět, do kterého nerozlučně patřila
i dudácká muzika. Vždyť především v téhle vsi odpradávna platilo přísloví „Muzika půl zdraví,
muzika ha zpěv celý zdraví, ha to je to pravý."
Jako všude i tady staří muzikanti hrávali proto, aby se uživili, aby si přivydělali
k obhajobě těžkého živobytí, které nutilo obyvatele chudého pohorského kraje ohánět
se dvojnásob. Postřekovská muzika mívala vždycky svůj odlišný ráz, nezaměnitelné
písničky, variace, lendlery, přihrávky a hlavně švih, kterému slušela pružnost,
tempo, prudkost ve výrazu. Ve svatebních písních pak dovedli muzikanti svými hřejivými
melodiemi svatebčany i rozplakat. Podle starých pamětníků Janovce, Šípka a Křešničky
tady hrával před a po první světové válce výborný klarinetista Štěpánek se svou partou.
Byli to dědové dnešní muzikantské generace, kteří prožili boj dudácké muziky s muzikou
plechovou. Ta i když podlehla, přenesla dudácké tradice obdobím poválečného nezájmu
v letech dvacátých až třicátých, v období, kdy se mnoho krásného, ba nejkrásnějšího
odhazovalo, zanedbávalo, odkládalo. Ale dudácká muzika je nezmar. Jedna generace odejde,
druhá nastoupí. Vždycky se najde někdo, kdo převezme její štafetu a nese ji dál.
Tak se stalo v letech třicátých, kdy nastoupila nová „parta", Pos&ekovská kapela
Jiřího Kajera (1904 - 1969), učitele, který se do Postřekova přiženil.
Tenhle kantor se brzy dal do party s klarinetisty Jiřím a Karlem Frišholcovými z
Trhanova a s Oldrou Královcem, dobrým houdkem a znamenitým zpěvákem. Začli v roce
1933 s chodskou svatbou v Postřekově, odhalovali Baarův pomník na Výhledech a
potom už následovaly desítky vystoupení. Doma se občas Kajerovei setkali s
neporozuměním, pohrdáním, s podivem, že ještě tohle staré hrají. Ale vydrželi,
úspěšně prošli několika strážnickými festivaly, natáčeli pro rozhlas a gramofony.
Jejich postřekovský horský styl byl známý, obdivovali se mu znalci, jako byli Úlehla,
Kuba, Plicka. Čas však pádil neúprosně vpřed, muzikanti stárli a jeden po druhém
odcházeli. Nedlouho po 2. světové válce dohráli. Patří jim však nehynoucí vzpomínka
a poděkování za to, že přes jednu generaci přenesli tradici postřekovské muziky,
nenechali ji zahynout a navíc nám zanechali několik archivních nahrávek sloužících
k odbornému studiu.
Čas plynul dál a v Postřekově se hlásila o slovo další muzikantská generace.
A to bylo na místě, nebot Postřekov bez dudácké muziky, to by bylo něco jako
mlýn bez vody. Ještě trefněji to říkával starý Janovec: „Hdyby nám humříla písnička
s muzikou, humřílo by teký náše srdce!" A tak tihle nadšenci chtěli znovu
pozvednout prapor posvěcený před mnoha léty uměním slavných lidových muzikantů -
Madleňákem, Matyjdlem, Bětákem, Štěpánkem. Sešli se v hospodě U Hadamů a než
jim šenkýř natočil pivo, byli domluveni. Kdo z nich ten večer vypije nejvíce piv,
bude zvolen podle starého zvyku kapelníkem. Vyhrál to Es-klarinetista Jára Kuželka,
zvaný Řakomák. Ted už se však nechci věnovat tomu, kde všude hráli, jedli a pili,
ale několika veselým příhodám z jejich muzikantského žití tak, jak je znám z vyprávění
svého kamaráda Vládi Baiera. Při tom je všechny pěkně představím.
Kdysi hráli na nějaké trachtaci v Praze a hned po vystoupení byli obklopeni houfem
zvědavců. Jeden se ptal houdka Pepíka KapiceBolfáka (1926), kolik vlastně mají
zpěváků, když každou písničku zpíval někdo jiný. „Nu tůlik, kolik jich potřebujem",
odpověděl Pepík. "Hu nás v Postřekovę humí zpjívát každyj." Jinému zas nešlo do hlavy,
proč jeden klarinetista hraje na krátký a ten druhý na dlouhý klarinet.
Honza Kuželka-Kubijáček (1923) se podrbal za uchem a vážně pravil: "Von Járovo táta propil
v hospodě moc peněz, ha tak mu koupíl menčí kladynet, ten je lacnęjší." Moudře
ukončil besedu basista Jindra Šimek-Krutina (1923), když na dotaz, zda do dudácké
muziky patří basa, odpověděl: „Hdyby do ní nepatřila, tak bych tady nebul hani já,
hani my kamerádí!" Jednou také hráli na martinském posvícení v Klenčí.
0 půlnoci za nimi přišel jeden stryjček a chtěl zahrát nějakou prolomovanou.
Dudák Jindra Šlajs-Večerňák (1933) se vzpouzel s tím, že takový písničky hrát
nebude, že mu nejdou do uší, hani do prstů. Druhý houdek Štěpán Královec-Matiják
(1920) zabručel: „To sem zvědavej, asli tě teký nepude do uší, haž nás budou
volát k půlnoční večeři. Ha nyjvíc se těším, karak tě vobživnou prsty, haž
bude kapelník rozdávat peníze." Postřekovská dudácká parta toho prožila za
víc než pětadvacet let dost a dost. 0 masopustu třeba nespali tři noci,
ale vydrželi hrát, jak se na dobré muzikanty sluší a path. Vždycky se
drželi zásady, že „lep-čí je byjt votahanyj, než zrezavęlyj." A kde je můžete
slyšet? Nejen v rozhlasových pořadech, ale také na kazetě Supraphonu
s názvem ,,Zadudyj dudáčku" z roku 1983.
Zdeněk Bláha - Nezapomenutelné postavy chodského folklóru